Avenna

Proč má člověk strach o sebe či o své blízké I.

Článek pro začátečníky

Tento článek vznikl jako reakce na anketu, která proběhla na našem webu. V této anketě jsme se ptaly, o koho se lidé více bojí, zda o sebe či o své blízké.

Varianta odpovědi v anketě:
Více se bojím o sebe

To, že někdo hlasoval pro tuto variantu neznamená, že je sobcem. Důvody tohoto strachu jsou jiné. Tkví totiž v tom, co těmto lidem bylo v dětství vštěpováno.

I když hlasujích lidí, kteří se bojí více o sebe, nebylo moc, tak přesto se lidé, kteří by obecně hlasovali jenom pro tuto variantu, dělí do dalších čtyř skupin.

I. skupina: lidé, kteří se bojí o sebe z důvodu, že jsou zvyklí nést životní břímě sami

Tito lidé se bojí o sebe z důvodu přehnané zodpovědnosti za všechno dění kolem jejich blízkých lidí. Byli totiž vychováni jako ti, kteří se sami musí postarat o ty ostatní (jsou to obvykle nejstarší, nebo nejpracovitější členové rodiny).

Tudíž tato první skupina lidí má přehnanou potřebu být sama v pořádku, aby se následně mohla postarat o ostatní, anebo proto, aby sama umetla cestičku ostatním.

Tito lidé se ze strachu o sebe dostanou tím, že si uvědomí, že nemají právo mést ostatním cestičku, ani nemají právo nést "břímě života sami" a ani nemají právo pomáhat druhým v takovém rozsahu, jak to dělají.

I když sami budou v pořádku, tak stejně není v jejich kompetenci zasáhnout proti tomu, co si ostatní zaslouží, nebo zasáhnout proti tomu, co si ostatní nezaslouží. Zkrátka, do některých událostí a dějů lidé nemají právo jakkoli zasahovat. Nepřináleží jim to, i když si toto právo přisvojuje mnoho lidí. Lidé mají možnost do těchto dějů zasahovat, ale právo ne.

Bohužel tuto možnost zasahovat, pomáhat apod. využívá mnoho lidí a vůbec nehledí na to, že na to nemají právo. Oni se totiž mylně domnívají, že na to právo mají z různého titulu: jsem rodič, jsem hlava rodiny, jsem jediný schopný, jsem pověřený, jsem povinný...

Oni si ale neuvědomují, že to, že je člověk rodičem, hlavou rodiny, jediný schopný, pověřený apod., neznamená, že je povinnen - že musí ostatním umetat cestičku, i když to od něj ostatní blízcí očekávají. Neznamená to ani to, že musí zabránit svým zásahem něčemu nepříjemnému, co ostatní čeká.

Má-li se něco jejich okolí stát, stejně ničemu ve skutečnosti svým zásahem nezabrání.

A tito lidé si neuleví ani pocitem, že se o zásah alespoň pokusili. Proč? Protože vědomí, že jsem se alespoň pokusil zasáhnout do něčeho, do čeho nemám právo zasahovat, nepřináší žádnou úlevu.

Tito lidé se moc bojí lhostejnosti, protože si uvědomují, že není správná. Sami tedy nechtějí být lhostejnými a kvůli tomu dělají cokoli.

Tito lidé ze strachu před vlastní lhostejností nerozeznávají, kdy mají právo zasahovat do určitých dějů a kdy ne. A ani nerozeznávají, co je skutečná pomoc a co není. Proto tato skupina lidí chce být v pořádku, aby mohla vytvářet podmínky ostatním - nechce být lhostejnou a svoje chování považuje za pomoc.

Ve skutečnosti však tito lidé ochuzují své blízké o možnost objevit a vyzkoušet schopnosti, které v sobě mají ukryté.

V jejich případě to totiž není pomoc, ale spíše zhýčkání a ochuzení ostatních o možnost zjistit rozsah svých schopností, sil, energie, dovedností. Takovýto člověk, který se bojí o sebe, aby se mohl postarat o ostatní, je obírá o prostor a možnost si umět pomoci sám. Pomoc v tomto případě není pomocí, ale spíše poškozením.

Pomoc je pomocí tehdy, když člověk se chce postarat o malé nesoběstačné dítě, které je odkázané na něho. V tomto případě je takováto pomoc (v přiměřené míře) v pořádku.

Ale i zde je však potřeba si uvědomit, že má-li dítě projít tím, že zůstane bez dotyčného člověka, tak tomu stejně dotyčný nezabrání a stejně se tak stane, bez ohledu na to, zda se o sebe bojí či nikoli.

V takovýchto případech jsou vždy dané hlubší důvody a podmínky, za kterých se toto děje. A tomu, aby se někomu něco z hlubších důvodů stalo, lidé nezabrání ani vlastním strachem o sebe.

Je žádoucí pochopit, že se lidé nemusí bát o sebe, aby mohli pomáhat ostatním, protože ve svém strachu nadělají více škody než užitku.

Je charakteristické, že právě tato skupina lidí měla ten prostor pro objevení svých schopností, síly a energie enormně velký a možnost si tyto schopnosti, sílu a energii dostali již v ranném věku.

Tak proč brání ostatním v tom, co jim samotným otevřelo netušené a obdivuhodné dispozice?

Vždyť právě díky tomu, že si mnohdy sami sáhli na pomyslné dno, kdy jim nikdo nemetl cestičku, nepomohl jim ani nezasáhl, se sami stali nesmírně soběstačnými, schopnými, šikovnými a pracovitými, bez natažené dlaně a očekávání pomoci.

Tím, že těmto lidem nikdo nepomohl, nebyli zvyklí očekávat pomoc a naučili se pomoci sami. Tudíž se tato skupina lidí má zachovat obdobně: má ostatním dopřát dno, aby na dně objevili to, co jim samotnými pomohlo.

Tato I. skupina lidí by si konečně měla užívat, že už je vlastním přičiněním za "vodou", venku z problémů a měla by si konečně vychutnávat život z té druhé stránky: hodně cestovat, neplýtvat volným časem na předčasnou či přehnanou pomoc ostatním, užívat si "obyčejných" věcí, na které neměla dříve čas, protože se musela obracet. Tito lidé si sami zaslouží rozmazlování, naplňování svých dřívějších snů, a to vše beze strachu o sebe.

Ostatním tito lidé mají pomáhat pouze omezeně a nemají si vyčítat, že si sami užívají, když jejich blízcí mají problémy. Jestliže se člověk musel v životě obracet, zaslouží si rozmazlování, a to i tehdy, když se jeho blízcí ještě musí obracet.

Samozřejmě, pokud je někdo blízký po předchozím úsilí již opravdu v koncích, je možné mu pomoci, ale pouze když o to poprosí. A i tehdy mu má dotyčný člověk pomoci pouze do určité míry a času.

Následující část článku...

Katka Kuňová

14. prosinec 2005