Avenna

Aby děti Mikuláše a čerta ve zdraví přežily... I.

Článek pro začátečníky

Blíží se čas Mikuláše...

Při konzultacích se často setkávám s nechtěnými poznamenáními malých dětí, které způsobil právě tento svátek. Rodiče si totiž neuvědomují, že nevhodný způsob setkání s údajnými čerty negativně ovlivňuje malé děti, a to především jejich psychiku.

Často se setkávám s případy, kdy v souvislosti s čerty vzniká u některých malých dětí natolik velké poznamenání, že se děti začnou pomočovat, koktat, začnou mít noční děsy či jiné fobie.

Rodiče si totiž mylně myslí, že takovéto rány na dětské duši přece nemůže zanechat nepříjemné setkání s čertem a že dítě potřebuje nad sebou také nějaký "bič".

Naprosto souhlasím s názorem, že dítě potřebuje zažít i krizovou situaci, aby nezchoulostivělo a aby se následně v životě dokázalo vypořádat s krizovými situacemi. Protože dítě, které ve svém dětství bylo drženo jako v bavlnce a které se následkem této zchoulostivělosti v dospělém věku může hroutit při každému sebevětším problému, není zvyklé čelit psychicky náročnějším a nepříjemným situacím, které běžně v životě nastávají.

Zkrátka, ano, dítě, které si zvykne v dětství na to, že jsou v životě i nepříjemné situace, si lépe zvyká na stres a zátěžové situace. Jenomže drsné setkání s čerty není zrovna vhodný způsob, jak dítě připravit dobře do života.

A proč to tak malé dítě vidí?

Vysvětlení vyplyne z toho, když si přiblížíme, jak ono samo vidí setkání s čerty.

Jak vnímá malé dítě setkání s čerty?

Vidím, jak se ke mne blíží ošklivá osoba, nesoucí velký pytel. Tato osoba je označována jako čert a pytel má pro to, aby tam dával zlobivé děti, které pak s sebou odnese do pekla. Z tohoto pytle mnohdy čouhá noha a všichni kolem mne tvrdí, že je to již dříve odebrané zlobivé dítě. Beru všechno naprosto vážně a myslím si, že je to doopravdy. Fakt, že existuje osoba, která odebírá rodičům zlobivé děti, ve mne vyvolává obrovskou paniku.

Já jsem mnohdy slyšelo, že zlobím. Já si to o sobě nemyslím. Jenomže jsem zvědavé a někdy neudělám to, co moji rodiče chtějí, ale není to proto, abych jim dělalo naschvály. Je to proto, že nemám někdy dostatečně vysvětleno to, co se po mne chce a ani to, proč to mám dělat.

Někdy to navíc dělat mohu a jindy to samé zase ne. Proto někdy nesplním to, co po mne rodiče chtějí. Vybavuji si, že někdy za tu samou situaci vynadáno nedostanu a někdy zase ano, a to ve mne způsobuje zmatek. Tehdy mi je také říkáno, že zlobím.

Nerozumím tomu, protože zlobit nechci a ani to nedělám s úmyslem, abych zlobilo, či jim dělalo naschvály. Ale v očích mých rodičů je zlobení to, když neposlechnu. A vůbec je nezajímá, že já neposlechnu jenom tehdy, když něčemu nerozumím, či když něco nechápu, proč to mám dělat.

Nyní je na blízku osoba, která strká zlobivé děti do pytle. Tento fakt ve mne vytváří hrůzu. Dívám se v hrůze na své rodiče. Čert se mých rodičů ptá, zda zlobím a já čekám, že se mne zastanou, že řeknou, že sice někdy neposlechnu, ale že jsem jinak hodné dítě.

A najednou zažívám první zradu: rodiče, místo, aby o mne říkali, že ve své podstatě jsem hodné a jenom někdy neposlechnu, tak čertovi říkají i detaily, v čem všem zlobím. Bodne mne to ve srdíčku, ale nemám čas o tom přemýšlet. Začíná mne svírat nejistota, jestli tyto moje prohřešky jsou dostatečné na to, aby si mne čert vzal. Hledám očima, kdo se mne zastane. Někdy se mne zastane Mikuláš, ale rodiče moc ne...

Čert říká rodičům, že si mne teda za ty moje prohřešky vezme. Nyní zažívám druhou zradu: moji rodiče se této nabídce smějí. Nerozumím tomu. To mne nemají rádi, když se smějí tomu, že jim mne někdo vezme? Copak je to k smíchu? Tady jde přece o vážnou věc!

Hned v zápětí zažívám třetí zradu rodičů: rodiče zaváhali, zda mne mají dát či nikoli. Neřekli čertovi ihned vzápětí naprosto jednoznačně: "Čerte, my ti ho nedáme!" A přitom by mu to mohli říct, protože vidím, že se rodiče čerta nebojí, takže čert na ně nemůže a proto by mu mohli odporovat. Ale oni místo toho váhají, co se mnou bude.

Tyto vteřiny rozhodování jsou pro mne celou věčností a mne popadá panika, co se mnou bude, co si počnu bez rodičů, bez pokojíčku, bez blízkých a známých lidí, samo...

Co vlastně bude tam v pekle? Odkud vlastně pochází čert - jaké to tam je? Něco znám z básniček, které jsem se učilo ve školce, ale neznám nikoho, kdo by mi mohl říci, jaké to tam je. Pro mne je hrůzný už jenom ten fakt, že hrozí, že si mne tam čert vezme, i když nechci.

Křečovitě se chytnu táty za ruku, chci se mu schovat do náruče, do bezpečí...

Copak už moji rodiče zapomněli, kolik obrázků jsem jim nakreslilo, kolik básniček jsem jim řeklo, že jsem také chtělo pomáhat, jenom mi to většinou nedovolili, protože mi to nešlo, jak ještě moje prstíky nebyly zvyklé na určitou činnost?

Už si nevybavují, že jsem se s nimi chtělo dělit o všechny moje zážitky, které jsem zažilo a mnohdy mne ani neposlouchali?

Vždyť jsem jim nabízelo i všechny sladkosti, které mám a které si mnohdy ani nevzali...

Copak jsem tak zlobivé dítě, že už mne nechtějí?

Tyhle myšlenky se mi honí v obrovské rychlosti v hlavě. A místo toho, aby si mne táta schoval před tím velkým hrůzným čertem, tak zažívám čtvrtou zradu: táta mne nechrání a ani neschovává.

Jsem příliš blízko k čertovi. Moje panika je tak velká, že už pláči a křičím: "neee!" Cítím se tak samo, zrazené, tak daleko od náruče milovaných rodičů...

S hrůzou čekám, co se bude dít, kdy mne do toho pytle dají. Já svým rodičům tyto zrady odpouštím, hlavně, ať si mne nechají. Slíbím všechno, jenom ať si mne nechají...

Pak najednou po mne chtějí básničku, kterou říkám naprosto vyděšeně a v tom úděsu si říkám, že hlavně nesmím udělat chybu, aby si to čert nerozmyslel.

Když pak vzápětí dostanu sladkosti za tu básničku, tak jsem udivené, protože mi je to divné, že najednou se to celé otočí. A nejde mi do hlavy, že když zlobím natolik, že naši váhají, zda mne dát čertovi či nikoli, proč tedy najednou to sladké dostanu.

Za co to sladké vůbec mám? Za to, že trochu zlobím? To asi nejspíš ne.

Nebo to mám za ten slib, který jsem ještě nesplnilo? V každém případě je to divné...

Toto je pohled malého dítěte, které vnímá takovýmto způsobem Mikulášskou nadílku.

A z tohoto pohledu je patrné, jaké absurdnosti rodiče nechteěně vystavují své dítě. Nejdříve své dítě vystraší, pak ho několikrát nechtěně zradí. Vytvoří v něm dojem, že je dost zlobivé, až je to na opuštění domova, pak mu naprosto vyděšenému dají říci básničku a nakonec mu dají hromadu sladkého, a to bez vysvětlení, za co to má...

No, posuďte sami - má to nějakou logiku?

A jak se v tom má malé a důvěřivé dítě vůbec vyznat?

Následující část článku...

Katka Kuňová

1. prosinec 2005