O semináři N. D. Walsche - Král je nahý III.
Článek pro začátečníky
Předchozí část článku...
Na tomto semináři bylo ještě více zavádějících informací a rozporů...
Zavádějící cvičení
Bušení se
Během přestávek se cvičilo. Cvičení vedla jedna Korejka, členka jeho výpravy. Toto cvičení bylo zvláštní. Lidé se totiž během tohoto cvičení bušili svými dlaněmi vší silou do svého těla. Budiž. Ale cvičící však navíc při tomto bušení měli říkat: miluji své tělo, miluji se.
Například: bušili si jednou rukou do paže druhé ruky a přitom říkali: miluji svou ruku.
Tyto rány byly hodně tvrdé a silné. Ti, kteří cvičili, si postupně bušili do hlavy (včetně lebky), do hrudníku, ledvin, záda (kam na sebe dosáhli), do rukou až po nohy.
V čem tkví v tomto případě rozpor?
Láska se přece nedává najevo opakem - bolestivostí.
Hodně lidí si tuto nelogičnost nevšímalo a intensivně bušili do svého těla, jakoby si dávali výprask. A při tomto výprasku se vyznávali z lásky ke svému tělu.
Hlazení se
Po tom cvičení - či spíše výprasku, se lidé měli navzájem propojit a vzájemně se hladili.
Rozpor:
Nechat se dotýkat na těle někým cizím, je otupělost. Někomu to vůbec nevadí - někdo neřeší doteky - považuje za zbytečné hlídat si původce doteků. Pro takovéhoto člověka je důležité pouze to, že má doteky. Ale vůbec se nestará o to, zda jsou to doteky vhodné či nevhodné.
Doteky na těle, vyjma rukou či ramene, jsou a mají být výsostným právem pouze blízkých osob.
Tuto skutečnost si však účastníci neuvědomovali. Přitom, když nevnímají nevhodnost doteků, tak si ani nemohou vychutnat vhodnost doteků - protože jsou otupělými.
Je to jako vnímání hořkého. Ten, kdo nevnímá hořké, si ani nemůže vychutnat sladké. Ten, kdo nevnímá nevhodnost doteků, tak nevnímá ani vhodnost doteků.
Jenom ten, kdo není otupělý na doteky, si doteky může vychutnat. Jenom vnímavý člověk rozeznává, které doteky jsou vhodné a které ne a ty vhodné si vychutnává. Nevhodné doteky nedovoluje, protože vnímá, že nejsou přínosem.
Pozn.: nevhodné doteky jsou doteky na nevhodném místě, čase, v nevhodné formě a doteky od nevhodné osoby.
Doteky jsou výsostným právem a mají svoje pravidla. Pokud člověk pravidla v dotecích poruší, tak si doteky nikdy nemůže vychutnat. Platí to i obecně.
Zavádějící informace
Odpuštění není zapotřebí. Není nutné odpouštět.
Tuto zavádějící větu Donald Walsch pronesl s naprostou samozřejmostí. A zopakoval ji několikrát. Nakonec semináře však tuto zavádějící informaci sám rozporoval - v situaci, kterou uvedu v příštím pokračování.
Proč pokládám tuto větu za zavádějící?
Odpuštění má daleko hlubší účinek, než si kdo dokáže představit. Odpuštění je důležité nejen pro toho, kdo ho dává, ale i pro toho, kdo o něj prosí a také i pro toho, kdo ho obdrží.
Prosba o odpuštění nikdy nemá být jenom formální gesto typu: ať už to mám z krku.
Prosba o odpuštění má hlubší význam.
Není to ponižování se, ani plazení se. Je to důležitý čin, při kterém si člověk něco naplno uvědomí. Teprve při opravdové - upřímné prosbě o odpuštění si člověk naplno uvědomí rozsah a hloubku svého nesprávného počínání.
Tím, že prosí o odpuštění upřímně, vlastně dává najevo, že si je vědom, že nesprávnou věcí ublížil a že už žádnou takovou nesprávnou věc nemíní udělat - tím zbavuje člověka bolesti.
Dokud člověk upřímně nepoprosí o odpuštění, do té doby nedává najevo, že si je naplno vědom bolesti, kterou způsobil svým nesprávným počínáním a ani nedává najevo, že už se ničeho podobného nedopustí.
Dokud člověk druhého nepoprosí o odpuštění (v méně vážných činech dokud se neomluví), do té doby ho nezbaví bolesti...
Prosba o odpuštění je zpečetěním toho, že už člověk ví, že druhému ublížil a moc ho mrzí, že ublížil, a že už to, čím ublížil a co je tedy nesprávné, nikdy nemíní udělat.
Lidé v dnešní době nejsou zvyklí prosit o odpuštění (či prominutí).
Nejsou zvyklí se ani upřímně omlouvat. A pokud se omlouvají, tak to dělají automaticky, aniž by o tomto svém činu přemýšleli. A přitom, pokaždé, když se automaticky či neupřímně omlouvají, tak je to ani pořádně nemrzí, jenom chtějí mít klid, chtějí to mít za sebou. A pak později jdou a znovu ten přečin zopakují.
Upřímnost v prosbě o odpuštění je právě tím, co zabrání, aby to, za co člověk prosí o odpuštění, ještě někdy zopakoval.
Kolik lidí se omlouvá, či prosí o prominutí či odpuštění opravdu upřímně?
Žalostně málo.
Lidé nejenže se neumí upřímně omlouvat, ale neumí ani upřímně prosit či děkovat.
Když jsem pozorovala komisní prodavačku za pultem či odtažitou paní za přepážkou pošty, tak jsem pochopila, proč jsou tyto paní tak otupělé - proč tak automaticky pracují. Protože jim nikdo upřímně neděkoval. A proto vypadají, jak vypadají: časem, díky studenému zacházení z těchto paní (a z kolika dalších) vyprchalo nadšení, laskavost...
Mnoho lidí si říká: Proč jim děkovat, když dělají jenom svoji práci?
Jenomže i za to, že dělají svoji práci, lze upřímně poděkovat. I za to, že člověk dělá to, co má v popisu práce. Toto si však mnoho lidí neuvědomuje...
Právě tito lidé pak zlehčují význam prosby, poděkování, omluvy, pozdravu...
O tomto by šlo psát daleko více, ale vraťme se k panu Donaldu Walschovi.
Tento pán si také neuvědomuje, kam to povede, když lidé nebudou dávat důraz mj. na odpuštění. Že nastane období bezcitnosti, založené na jedné straně strachem z ponížení: já se omlouvat nebudu, budu si dělat co chci a nemíním se podřizovat tomu, co je správné a žádoucí - nebudu se ponižovat (jakoby se člověk omluvou ponižoval).
Na druhé straně strachem z bolesti: "...já omluvu nebudu vyžadovat, bez ohledu na to, že mi ublížil - umrtvím se, nebo mu to vrátím - udělám cokoli, abych se té bolesti zbavil, když mne ji nezbavil ten, kdo mi jí způsobil...".
Odpuštění pro toho, kdo dává odpuštění, znamená: "...už mne bolest, jakou jsi mi způsobil, nebolí, protože jsi ji svými slovy i činy odčinil..."
Pokud někdo dá odpuštění dřív, než to ten druhý odčiní, tak se dostane do situace, že i když dal odpuštění, bolest cítí dál. A ta bolest ho přímo pronásleduje a bolí i po létech mlčení a útěků před ní. Tato bolest z nedostatečného odčinění vždy člověka najde. Proto se nemá předčasně dávat odpuštění, ani v tom nejlepším úmyslu.
Odpuštění pro toho, kdo ho dostává, znamená: "...mohu si vydechnout a ulevit, je mi lehce, protože tu bolest, kterou jsem způsobil, jsem odčinil. Dává se mi na vědomí, že bolest, kterou jsem natropil, je pro tentokrát pryč. A dostávám šanci jít dál bez tíhy bolesti, kterou jsem způsobil..."
Na ničem nezáleží.
Další zavádějící věta.
Na všem, co děláme, záleží. Na všem.
Žádný čin, který děláme, žádný úmysl, který vytvoříme, neupadne v zapomnění.
Každou myšlenkou, každým činem si tvoříme zásluhy. A pak, dle zásluh, se nám bude dařit.
Pokud člověk řekne: na ničem nezáleží, tak to má na člověka katastrofický dopad. Protože začne být lhostejný.
Lhostejný člověk je citově mrtvý člověk. Takovýto člověk nepláče, netěší se, nemiluje, není nedočkavým, nadšeným, šťastným... Je z něho výkonný robot, který je citově odpojený.
Obecně platí: "na čem nezáleží, to pomíjíme". Lhostejný člověk pomíjí vše, co je důležité. Takovýto člověk nedává důraz na důležité věci, ani mu na důležitých věcech nezáleží. Takovýto člověk si sám stanovuje, na čem mu záleží - a obvykle to jsou rozumové věci: dům, auto, práce, peníze, postavení, dovolená, prestiž, image, prosperita... City jdou stranou...
Sami dáváme důraz na to, na čem záleží. A když si řekneme, že na ničem nezáleží, tak budeme lhostejní.
Podobně nebezpečné věty jsou: "na tom nesejde", "je to jedno", "nic není důležité"...
Jaké dopady to má, si může každý představit - žití v bezcitném světě, kde se nic neřeší a jede se dál...
Člověk nic nepotřebuje.
Zde si dovolím oponovat: člověk, jeho tělo i jeho duše, nutně potřebují celkem deset věcí.
Dovolím si nyní použít ve stručnosti fakta z výuky v naší škole:
Člověk, jeho tělo, potřebuje nenahraditelně: teplo, přijímat a vylučovat tekutiny, přijímat a vylučovat potraviny, potřebuje dýchat (nádech a výdech), potřebuje spát.
Člověk, jeho duše, potřebuje nenahraditelně: lásku, zkušenosti, pravdu, svobodu a poznat sám sebe.
Bez naplňování potřeb těla člověk umírá fyzicky, bez naplňování potřeb duše člověk umírá psychicky.
Začínat smíchem každý den.
Tahle rada na otázku, jak začínat den, aby byl vyvedeným, je tolik typická pro tzv. pozitivní myšlení. Tvůrci a šiřitelé této myšlenky se vůbec nezabývají tím, že pokud ten smích není upřímný, tak je předstíráním. Toto předstírání časem dožene člověka akorát k většímu smutku či až k depresím.
Správná rada, jak začínat hezký den je jiná: Člověk má vstávat s vděčností.
Na základě vděčnosti se člověk dostane k upřímnému pousmání. A toto pousmání stačí, aby měl krásný den. A pak nepotřebuje ani smích - ten možná přijde, a pokud ano, tak sám, nenucený, nepředstíraný, neplánovaný - upřímný a naplňující.
Pokud se nebudeme smát, zbývá jenom plakat.
Tato věta taktéž není podle mne v pořádku. Přece, pokud se nebudeme smát, nemusíme nutně plakat. Můžeme být zamyšlení v zájmu vyřešení určité situace.
Pokud se totiž budeme jenom smát, abychom neplakali, tak nebudeme mít čas na zamyšlení. Když člověk přemýšlí, tak se nemůže smát.
A k tomu, aby člověk vymýšlel něco moudrého nepotřebuje smích - může se usmívat, ale nepotřebuje smích.
Opusťte potřeby nějakého výsledku.
Opět zavádějící věta.
Proč? Protože, pokud lidé nebudou potřebovat daný výsledek, tak je nic nebude motivovat.
Bez potřeby výsledku neexistuje motivace ani chtění. Potřeba výsledku je spouštěcí mechanismus pro chtění.
Toto znají i tvůrci reklam, kteří předkládají výsledek - výrobek, aby v lidech probudily potřebu, chtíč, touhu, přání.
Nic se ovšem nemá přehánět, ani potřeba výsledku.
Tudíž se na výsledku nemá lpět, ale taktéž se výsledku člověk nemá zříci, ani nesmí k být lhostejným k výsledku.
Následující část článku...
Katka Kuňová
26. říjen 2004