O semináři N. D. Walsche - Král je nahý IV.
Článek pro začátečníky
Předchozí část článku...
Poslední postřehy ze semináře pana Walsche, který měl lidi naučit, aby dokázali poukázat na pravdu, aby dokázali ukázat na nahého krále, že je opravdu nahým, jsou následující:
Každý je dokonalý jaký je.
Pan Walsch tuto větu pronesl s naprostou samozřejmostí.
Poukazoval na to, že každý je dokonalým a proto máme každého brát takovým, jaký "je".
Myslel tím, že nemáme nikoho odmítat, protože je dokonalým. I tomu žebrákovi máme dát almužnu... Argumentoval to tím, že sám byl kdysi žebrákem.
Několikrát během víkendu zaznělo, že lidé jsou dokonalými přesně v podobě, v jaké se nacházejí.
Pan Walsch však nerozeznával dvě důležité věci: že lidé jsou dokonalými, ale nechovají se tak. Jejich chování není dokonalé, i když jejich podstata ano. A toto je zásadní věc.
Pan Walsch bere člověka v jeho chování jako dokonalou bytost. A v tomto se zásadně mýlí. Nemusíme (a ani nemáme) odmítat člověka jako takového, jeho podstatu. Ta je opravdu dokonalá. Máme však odmítat nedokonalé chování člověka.
Máme právo odmítat chování člověka, pokud není dokonalé a pokud s tím nedokonalým chováním nechce nic dělat.
Nedokonalé chování je např.lhaní, podvody, krádeže, nepořádnost, zanedbanost, neupřímnost, pohodlnost, vulgarita atd.
Každý člověk přece umí říkat pravdu, být čestným, nekrást, být pořádným, nezanedbávat se, umí být upřímným, aktivním, slušným, jemným atd. I ten největší lhář má schopnost říkat pravdu. I ten nejagresivnější člověk, dokáže být jemným, slušným, ohleduplným. I ten největší podvodník dokáže být čestným. I ten největší nepořádník dokáže být pořádným...
Zůstaňme u lháře, ale následující se vztahuje na všechny nedokonalosti.
Pokud lhář pravdu nechce říkat, tak to nelze přehlížet. Přece nelze brát lháře, že je dokonalým, když se tak nechová - když lže. Lží člověk ubližuje. A lež se rozhodně neslučuje s vnitřní dokonalostí člověka. Proto se v žádném případě člověk nemůže spokojit se lhářem a brát ho takového, jaký (dle p. Walsche) "je", resp. (dle nás) jak se chová.
Je možné odmítnout chování každého člověka, který ubližuje tím, že krade, podvádí, smrdí, nemyje se, není upřímným. Každý člověk má právo odmítnout takovéto chování a když se toto chování nezmění, tak má právo odmítnout i toho člověka jako takového.
Člověk má právo vybírat si, zda se obklopí lidmi, kteří pracují na sobě, aby dokonalost (kterou má v sobě každý člověk) promítli do svého chování.
Kdybychom brali každého jaký "je", tak by nebyly věznice - proč mít věznice, když máme brát každého - podvodníka, násilníka, lháře, vraha jaký "je"?
Tudíž není pravdou, že každý je dokonalý, jaký je. Je pravdou, že každý je ve své vnitřní podstatě dokonalým, ale nechová se tak. Úkolem člověka je dokázat se chovat tak, jakým je uvnitř.
Není to však jednoduché - nejdříve totiž člověk musí poznat, jakým uvnitř je...
Ale každý člověk cítí, co ho vystihuje, co vystihuje jeho podstatu. Lhář cítí, že "to není on". Agresivní člověk cítí, že "to není on". I v písničce Michal David zpívá větu, která má daleko hlubší smysl: "to nejsem já..." Dál sice zpívá: "vždyť já se znám...", ale toto již není tak úplná pravda. To by bylo na jiné povídání...
Zkrátka, je nutné rozeznávat, kdo jsem a jak se chovám.
Mnoho lidí se chová diametrálně jinak, než kým jsou uvnitř. A výrok, že každý je dokonalým, jakým je, neplatí, protože většina lidí na této planetě (chce se mi napsat "žel") není dokonalá jaká je, protože se zdaleka nechovají dokonale.
Žalostně málo lidí se chová dokonale, i přesto, že všichni lidé jsou uvnitř dokonalými. Lidé nejsou zvyklí, nikdo je to ani neučil, chovat se dokonale, a to i přesto, že jsou uvnitř (tak nádherně) dokonalými...
Rozebrání životního příběhu jedné ženy panem Walschem
Pan Walsch před koncem semináře udělal následující věc:
z obecenstva si k sobě na pódium zavolal ženu, na které chtěl demonstrovat svoje výroky, svoje tvrzení.
Tato žena vyprávěla s pláčem svůj příběh:
Byla nešťastná, protože ji před časem její manžel, se kterým má tři již dospělé děti, oznámil, že má dítě s jinou.
Oznámil jí to nejapným způsobem: "mám vážně nemocné dítě se svojí kolegyní, poraď mi, jak tomu dítěti mám pomoci". Kdyby to dítě nebylo nemocné, tak by se na svoji ženu ani neobrátil. Této ženě se hroutil svět.
Byť svého manžela moc milovala, tak se s ním rozvedla. Po určité době odloučení ji ten manžel znovu vyhledal, a dal jí najevo, že se chce vrátit, protože si to s tou kolegyní představoval jinak. To, že se chce vrátit, oznámil bez jakékoli prosby o odpuštění...
Nechce se vrátit se proto, že miluje tuto ženu, ale proto, že mu bylo doma dobře...
Pan Walsch udělal během doby, co měl tuto ženu vedle sebe, několik nevhodných, bezcitných a nehezkých věcí, kterých si tato žena nevšimla (a tudíž si je nechala líbit). Tímto ukázal, nakolik upřímně myslí svoji lásku, o které tolik přednáší... Kdyby tu lásku opravdu v sobě měl, tak by mu tyto nevhodnosti láska nikdy nedovolila.
Nechal tuto ženu klečet vedle sebe na zemi.
Opravdu vypadal jako král, který vyslýchá svoji poddanou. Byl to nehezký pohled...
Přitom tvrdil, že on je jedním z nás.
Toto by mu opravdová láska, kdyby ji v sobě měl, nikdy nedovolila...
Během rozhovoru s plačící ženou se dvakrát podíval na hodinky na svém zápěstí.
Bylo to nevhodné.
A když pak pan Walsch zjistil, že je hodně hodin, tak zkrátka povídání "utnul"...
Když ta nešťastná žena povídala o tom, že jí její bývalý manžel oznámil, že se chce vrátit a že ji ani nepoprosil o odpuštění, tak ji pan Walsch řekl: Není zapotřebí odpuštění...
A doporučil jí, aby ho přijala zpět. Ona se následně vyjádřila, že ho nemůže vzít zpět. Na to on řekl větu: Můžeš odpustit manželovi? (Proč se jí ptá na toto, když na odpuštění nebral během svého přednášení vůbec zřetel?) Ona mlčela. Na to on jí řekl: "Skoncuj s minulostí - začni odpouštět".
Toto je ten zmiňovaný rozpor: na jedné straně tvrdí, že odpuštění není zapotřebí (že manžel nemá proč prosit o odpuštění, i když ji zradil)a na druhé straně vyžaduje od té nešťastnice, aby odpouštěla.
Těchto protiřečení bylo i zde více:
Zastával se jejího manžela, chlácholil ji způsobem: "Jsme lidé - porušujeme sliby, jsme sobečtí, máme lidské slabosti" a na druhé straně říká: "Jsme dokonalí, jací jsme..."
Přej každému štěstí - bez ohledu na to, zda si ho zaslouží.
O tomto jsme již psaly jiný článek, ale ve stručnosti: máme každému přát pouze to, co si zaslouží. Nic víc a nic méně.
Když budeme přát alkoholikovi zdraví, zdravá játra, tak ten alkoholik bude nadále pít (a tím nadále ubližovat sobě či okolí). Tím mu vlastně přejeme podmínky, aby mohl nadále ubližovat.
Když ale budeme přát alkoholikovi taková játra, jaká si zaslouží, tak ten alkoholik díky nemocným játrům dostane možnost přestat pít.
Když už nic jiného, tak ta nemocná játra by mohla pomoci člověku, aby se vzpamatoval, aby přestal ubližovat sobě či okolí.
Toto platí v životě i obecně. Každému máme přát jenom to, co si zaslouží: nemáme přát ani lepší ani horší skutečnost, ale pouze takovou, jakou si zaslouží.
Manžel není vinen za nevěru.
Tento výrok pan Walsch opět pronesl s naprostou lehkostí.
Poopravila bych (zmírnila bych) slovíčko vinen za provinil se, ale opět nesouhlasím s tímto výrokem.
Manžel se svobodně rozhodl, že bude nevěrným. Jeho rozhodnutí neučinil nikdo jiný, jenom on sám. Tudíž si on sám nese odpovědnost i provinění za to, co udělal. A také si ponese patřičné následky a důsledky za to, pro co se rozhodl.
Jenom on sám, si nese provinění za to, co udělal. I kdyby (jako že to tak nebylo) ho k tomu dohnala jeho žena, tak stejně to neměl udělat způsobem jakým to udělal.
Měl nejdříve odejít od ženy a až pak měl mít jiný vztah i dítě.
V řeči p. Walsche: je plně vinen za to, co udělal. A také se mu podle toho i v životě vede. Jak je vidět, nevede se mu hezky - ale může si za to sám...
I tento stav, že se mu nevede hezky, však může zvrátit za dodržení určitých podmínek.
Nakonec pan Walsch doporučil té ženě následující věc: má ho pozvat zpět - nevěrníka, který nestojí o lásku.
Má ho pozvat zpět, aniž by uznal svoji chybu, aniž by se za ni omluvil...
Má ho pozvat zpět, aniž by přislíbil změnu, aniž by se změnil. Má ho pozvat zpět, i když ji nemiluje...
Toto ponechávám bez komentáře...
Nestalo se nic zlého.
Tímto okomentoval pan Walsch její životní příběh. Tímto výrokem ho naprosto zlehčil. Tímto upřel této ženě právo cítit se zrazena, podvedena.
My také nepoužíváme zlé a dobré (co je zlé, může být dobrem, co je dobré, může se ukázat jako nedobré). Používáme rozdělení: správné a nesprávné. Ano, to, co se stalo, nebylo zlé. Ale to, co se stalo, nebylo správné - nebylo to správné od jejího manžela. A ona by ho měla učinit přiměřeně a plně zodpovědným za to, co udělal nesprávně.
Ale díky výroku pana Walsche si toto svoje nezadatelné právo neuvědomí. Protože on znevážil její právo na bolest, na odmítnutí manžela...
Jak se s tím ona žena vypořádá, ukáže čas. Jestli ale takto pan Walsch radí všem lidem a znevažuje nesprávné chování lidí, jestli nezohledňuje nesprávnost, tak vlastně vede lidi k tomu, aby přehlíželi oprávněnou bolest, kterou jim působí ostatní svým nesprávným chováním. Tím tito lidé nemohou patřičně činit zodpovědné ostatní lidi za jejich nesprávné chování.
Když nebudeme dělat člověka zodpovědným za to, jak nesprávně se chová, tak se takovýto nesprávně chovající člověk nemá důvod proč měnit a nadále bude pokračovat ve svém nesprávném chování.
Tudíž např. ten manžel si tu nevěru a nemanželské dítě zopakuje, protože se vlastně nic zlého nestalo a tudíž na něj nemá žena proč být odmítavá, ani nemá právo na bolest...
Co říci na závěr?
Jedině to, že pan Walsch není králem...
Ale toto mnoho lidí nevidí.
Snad jsem svými postřehy alespoň trochu přispěla k tomu, aby lidé dokázali být ve střehu a nevěřit všemu, co je mu předkládáno jako pravda...
Katka Kuňová
26. listopad 2004