Avenna

Proč má člověk strach o sebe či o své blízké V.

Článek pro začátečníky

Předchozí část článku...

Může ovšem také nastat situace, kdy se člověk začne o sebe bát proto, že udělá stejnou chybu jako v minulosti. Znovu dá potencionálně příštímu partnerovi vše, co má a nebude to nic platné. Opět, tak jako v minulosti, přijde o všechno. Tudíž se takovýto člověk ze strachu bude bát zamilovat a bude raději sám, bude v této oblasti pasivním.

Častým výsledkem takovéhoto zpracování bolestivé zkušenosti, kdy dal vše a přišel o všechno, je, že ten člověk se svým strachem o sebe zůstane sám. Takovýto člověk většinou přestane dávat a bude jenom brát (pro sebe) a bude se bát dávat, protože to kdysi udělal a bylo to špatně.

Jenomže takovýto člověk nevnímá, že v minulosti dělal chybu, kdy dával až moc a dával nesprávné věci. A aby to přestal dělat, musela nastat situace, která ho přišla naučit, že to nedělá správně. Takovýto člověk by si měl díky tomu, že přišel o všechno, uvědomit, že dávat vše není správné a nikdo nemá právo to něm ani požadovat.

I v tomto případě má člověk tu zkušenost (bolest ze ztráty - dal jsem vše a přišel jsem o "vše", co jsem dal) zpracovat jinak, než uzavřením se, pasivitou, odmítnutím jakkoli dávat. Tuto zkušenost má zpracovat tak, že do budoucna nepřestane dávat, ale zmírní původně přehnanou míru dávání do přiměřené a správné míry.

S tímto fenoménem, že někdo dává v přehnané míře ve vztahu a myslí si, že je lepší dávat víc a hodně (a brát minimálně nebo nic), jsem se setkala ve své praxi nejen v partnerských vztazích, ale také ve vztazích rodič - dítě, dítě - rodič, člověk - zvíře. Ani v jediném případě to nedopadá příjemně. Všechny případy takovéhoto nerovného dávání a minimálního či nulového braní končí bolestivě.

Jenomže končí to bolestivě právě proto, aby tato bolest ukázala tomu, kdo dává v přehnané míře, že tudy cesta nevede. Tato bolest učí člověka, aby se naučil nejen dávat (poskytovat radost, lásku, pohodlí, přízeň, rozmazlování...), ale aby se také naučil současně také brát (užívat radost, lásku, pohodlí, přízeň, rozmazlování...).

Je správné, aby člověk nebyl sám od těchto příjemných věcí ošizen, ale také aby nešidil ostatní o tyto příjemné věci.

Proto je žádoucí, aby přišla takováto bolest, coby upozornění na deficit v dávání či v braní, a aby ji lidé zpracovali správně - tudíž, aby dorovnali svůj deficit k ostatním či k sobě. Zkrátka, aby se poučili z předchozích chyb a začali dávat a zároveň i brát v přesné míře. Určitě však nemají tuto bolest zpracovat tím, že se začnou bát o sebe.

IV. skupina: lidé, kteří se bojí o sebe proto, že si o sobě myslí, že si vzhledem ke svému počínání nezaslouží nic dobrého

Tito lidé na základě nevalného mínění o sobě si myslí, že budou za své počínání potrestáni a tudíž očekávají, kdy je začnou "mlýt boží mlýny". Očekávají tedy, že se jim stane něco katastrofálního, bolestivého a moc se toho bojí.

Tato skupina lidí by si měla odpomoci z tohoto druhu strachu dvěmi informacemi:

• Bez zveličování a zevšeobecňování si pojmenovat, co tak strašného ve svém životě udělali.

  Když si to pojmenují naprosto přesně tak zjistí, že se ve svém životě zřídka kdy dopustili až takové hrůzy, za kterou by si zasloužili nějakou hrůzu.

  Chtěla bych dát k přesnému pojmenování radu, kterou dáváme našim studentům ve škole. Při přesném pojmenování je důležité se vyvarovat slov: strašně, hrozně, děsně. Tato slova nemají význam ve smyslu hodně, i když jim tento význam mnoho lidí přisuzuje. Slovo strašný pochází ze slova: strach, hrozný ze slova: hrůza, děsný ze slova: děs. Tudíž je dobré zvážit, co je opravdu strašné, hrozné, děsné.

  Když se člověk zamyslí, co je v jeho životě skutečně strašné, děsné, hrozné zjistí, že opravdu jenom minimálně věcí a situací by šlo nazvat těmito mimořádnými slovy. A současně zjistí, že se opravdu ve svém životě minimálně dopustil hrůzných, děsných či strašných věcí. Ano, když najde ve své minulosti něco, co nebylo správně, co bylo opravdu hrozné, děsné či strašné, má možnost odčinit tu škodu, kterou tím způsobil a zároveň se toho už nedopustit. Ale nenajde nic, co by ho mělo dovést ke strachu o sebe. Najde jenom to, co ho přišlo něčemu naučit a ne to, co ho přišlo potrestat či vystrašit.

• V životě neexistuje trest. Existují pouze následky a důsledky počínání, které jsou adekvátní činům. Nejsou tedy ani lepší ani horší.

  Člověk by si měl v životě vést tak, že každý jeho čin vytváří a přináší následky a důsledky, které jsou naprosto odpovídající jeho úmyslům, záměrům a výsledkům jeho počínání.

  Žádný člověk neuteče před tím, co sám vytvořil. Zkrátka funguje to ve smyslu: co jsem si sám navařil, to si musím také sám sníst. A nikdo nedostává k snědku nic víc a nic míň než to, co si sám navařil. Proto se člověk nemusí bát toho, že přijde něco hrozného, co nesní, co ho potrestá. Přijde jenom to, co má tu příchuť, kterou si navařil. Pokud mu přijde naservírované něco, co chutná hořce či trpce, tak to má sníst, nemá před tím utíkat. Ale také se má z té příchutě poučit do budoucna. Má se si navařit už jenom to, co mu určitě bude chutnat.

Když si člověk uvědomí, že se nedopustil žádných strašných, hrozných děsných věcí, tak se nemusí bát o sebe, protože není důvod. Takovýto člověk dohledá, že některé věci neudělal správně. Tudíž, už by se těchto nesprávných věcí neměl v budoucnosti dopouštět, už by je neměl dovolit.

Ale v žádném případě není důvod se bát o sebe kvůli své minulosti. Důležité je z minulosti se poučit, už ty nesprávnosti v žádném případě nedělat a srovnat vše, co se dá. Tím člověk zmírní, nebo se vyhne nepříjemným následkům a důsledkům svého počínání. Ale svým případným strachem o sebe ničemu nezabrání.

Následující část článku...

Katka Kuňová

24. leden 2006