Avenna

Aby děti Mikuláše a čerty ve zdraví přežily... II.

Článek pro začátečníky

Předchozí část článku...

Pro dítě je takováto zkušenost s Mikulášem a čerty podivná. Nejprve mu totiž ostatní předloží, že zlobí a pak na ten výčet zlobení stačí, když řekne básničku a vše je zahlazeno.

Tím si dítě zapíše: "když udělám chybu, stačí říci básničku (či říkat slova, které nejsou omluvou) a vše bude v pořádku a ještě k tomu přijde i sladká odměna. To je ale podivné."

A opravdu to podivné je. Ovlivňuje to život dítěte více, než si vůbec kdo dokáže představit.

Když dítě po několika letech pochopí, že to celé není doopravdy, ale že to je jenom jakási hra rodičů, Mikulášů a čertů, tak si uvnitř naplno uvědomí zrady, kterých se rodiče na něm dopouštěli. Každé dítě se s tou zradou vypořádá různě. Jedno ale zůstává: důvěra dítěte v rodiče je navěky (nebo do nápravy) pošramocená.

I když si míru a závažnost tohoto pošramocení ani dítě, ani rodič nemusí být vědomi, tak je ta důvěra mezi nimi narušena. A to i přesto, že dítě časem omlouvá své rodiče tím, že to tak nemysleli. Navzdory tomu však dítě prošlo zkušeností, čeho jsou rodiče schopni. A skutečnost, kterou rodiče předvedli, zkušenost, kterou zažily děti se svými rodiči, posouvá hranice důvěry a ohleduplnosti vůči strachu.

Následně v životě je takové dítě schopné něco podobného provést i svým rodičům - bezcitnou komedii, kdy dítě nebere v potaz, že své rodiče zrazuje, že pošramocuje důvěru rodičů a nebere ani v potaz strach rodičů.

O co se rodič dopouštěl bezcitnějších komedií na svém dítěti, o co více nebral strach svého dítěte v potaz a o co více zradil jeho důvěru, o to více dítě otupí a je schopné přehlížet a smát se strachu svých rodičů a zradit jejich důvěru.

Vždyť kolik dětí vidí strach rodičů, když se vrátí pozdě domů a nechápe ho.

Odkud asi pramení tento i jiný druh lhostejnosti dětí ke strachu svých rodičů?

Jak to, že dítě zradí důvěru svých rodičů?

Je to na základě takovýchto zkušeností, kterým rodiče nepřikládají svůj význam.

Rodiče si totiž myslí, že když jejich dítě nemá po této zkušenosti viditelné traumata, již zmíněné pomočování, koktání apod., tak se vlastně "nic" nestalo. Ale ve skutečnosti se opravdu něco stalo. Tato zkušenost je pro každé dítě závažná, i když to nedává najevo. A není to "nic", ale je to zásadní zkušenost, kterou dítě ve svém životě zažije.

Opakovanou zradu přece nelze označit, že je "ničím". Zrada je a zůstává zradou, i když si tuto zradu ten, kdo zradil, neuvědomuje, nepřipouští, zlehčuje, znevažuje. Toto zlehčování takovéto zrady je u rodičů obvyklé a je to důkaz jejich znecitlivění se, třeba i na základě podobných zkušeností, kterými prošli, když oni byli malí.

Jenom pro zajímavost: jiný druh zrady na dítěti, kterou rodiče většinou nevnímají, je i taková "maličkost", jako držení dítěte u dětského lékaře při injekci, nejčastěji při očkování.

Když dítěti lékař píchá jehlu do těla a tím mu působí bolest a rodič se na tom podílí, kdy nejen, že nebrání lékařovi působit bolest, ale přímo lékaři napomáhá a to dítě drží, to je také vůči dítěti zrada, ať si to rodič vykládá, že je to v prospěch dítěte či nikoli. Protože zkrátka dítě zažívá zkušenost, kdy se rodič staví proti němu. A dítě nevnímá, zda je to pro jeho dobro či nikoli. Dítě zažívá zradu tím, že je jeho milovaný rodič schopen dovolit, aby se mu působila bolest. A zrada spočívá nejen v tom, že to dítě přímo drží, ale už i v tom, že se "jenom dívá" a nezasáhne.

Tato zkušenost se bez jakéhokoli vysvětlení postoje rodiče v paměti dítěte zapíše do kolonky: "zrada rodiče vůči mě", protože dobrovolně dovolil, aby mi bylo ubližováno.

Aby takovýto zápis nevznikl, měl by rodič udělat opatření. V takovýchto případech by měl rodič vysvětlit dítěti, že to očkování musí dovolit a že kdyby nemusel, tak to nikdy nedovolí. Je potřeba dítěti vysvětlit, že kdyby to rodič nedovolil, tak by mu jeho dítě mohli odebrat. Dítě, i malé, tomuto vysvětlení porozumí a nikdy se při takovýchto zákrocích nebude cítit zrazené. Zkrátka, tato zkušenost se nezapíše v jeho paměti do kolonky: "zrada", ale do kolonky: "nepříjemná zkušenost, kterou rodič nedobrovolně musel dovolit".

Je tudíž řešením ochránit dítě před setkáním s čerty?

Tento článek není namířen proti čertům, ale spíše má být námětem k změnění průběhu setkání čerta s dítětem.

Rodiče si sám diktují podmínky, když sjednávají návštěvu Mikuláše s čerty. Proto by měli sjednat průběh návštěvy Mikuláše s čerty, tak aby si z tohoto setkání dítě odneslo jiné zkušenosti než traumatické. Dítě by si z tohoto setkání mělo odnést možnost porovnání.

Setkání čerta s dítětem by vlastně mělo být takové vábení, přemlouvání dítěte čertem, aby šlo s ním. Nemělo by to být za trest, ale jako naprosto dobrovolná možnost dítěte odejít pryč od rodičů, kdyby se mu doma nelíbilo, že musí poslouchat, mluvit pravdu, uklízet, mýt se, pomáhat, učit se apod. Čert je přece ztělesněním toho, kdo se nemyje, neposlouchá, neučí se, neuklízí, nedává si pozor na oblečení, lže, nepomáhá atd.

Čert by měl být takový úlisně "hodný" a měl by dítěti říkat něco na způsob:

"Pojď s námi. Tady to je otrava. Vždyť musíš doma dělat spoustu nudných a otravných věcí a u nás v pekle bys to dělat nemusel. Vždyť u nás dole v pekle se nemusí dělat spousta věcí:"

Čištění zubů

Čert: "Copak tě baví si čistit zuby? No fuj. To je přece otrava. Podívej se na mne, já téměř, žádné nemám, mne shnily, jak jsem si je nečistil. No nemám klid? Sice nemohu pořádně kousat a šišlám, protože nemám zuby, ale to neva, nebo to va?"

A dítě vždy odpoví něco na způsob, že jemu to tedy vadí a nechce mít shnilé zuby. A čert ho může přemlouvat, že ten smrad z pusy z těch shnilých zubů nevadí, že stejně nemá žádného kamaráda a že tudíž nemá nikoho, komu by ten puch vadil. Že v pekle stejně kamarádi nejsou...

Koupání se či mytí se

Čert se přece nemyje. Tudíž má dítě nádhernou možnost vidět, kam to by to dopracovalo, kdyby se přestalo mýt. Dítě uvidí, jak by bylo nejen odpudivě špinavé, ale i smradlavé. Proto je ideální, aby čert byl pořádně špinavý a aby pořádně smrděl.

A čert by to měl tomu dítěti patřičně vysvětlit: "Hele, u nás se nemusíš mejt. Fuj, voda! Tam se nemeje nikdo. Sice tě ta špína bude svědit (podrbe se), ale to je dobrý. No, trošku je to špatné, když jsou i blechy, protože ten, kdo se nemyje, má časem i blechy, ale to se dá snést. Než se každý večer i ráno mejt a mejt si ruce před jídlem, to se raději budu drbat celý den i noc, když mne ta blecha v noci vzbudí. Ale to se stane jenom tak dvacetkrát za noc, že se vzbudím. Ale než se mejt, to raději budu vzhůru i v noci a budu se šíleně drbat."

Každé dítě ho prokoukne (nebo mu s tím pomůže rodič) a řekne mu, že je hloupým, když se nechce koupat a mýt, protože se člověk nedrbe a je mu hezky, když se vykoupe.

Sprostá mluva

Čert: "Ty mluvíš slušně? No fuj. U nás v pekle všichni mluvíme sprostě. Já teď tedy nemůžu, to by mi Mikuláš dal, ale jinak v pekle to je paráda. Všichni si tam nadáváme a většinou se i popereme. Ale než mluvit slušně, to raději budu nadávat a prát se. No není lepší, když ti někdo řekne, že seš vůl, než aby ti někdo řekl takovou hrůzu, že tě má rád a že si šikovný? Tam si nikdo neříká pochvaly, ani že se mají rádi. Tam se nikdo nechválí a ani se rádi nemají.

Nebo není lepší ti třeba říci na noc nějakou hrůzu, než nějakou pohádku? Je přeci lepší, aby si plakal, než aby si se těšil, ne? U nás v pekle se pláče každou chvíli, jak ti někdo nadává, víš? Ale než mluvit slušně, to raději budu plakat, ne?

Všichni v pekle říkají, jaká je to hrůza mluvit slušně. A nepřipadá ti to taky taková hrůza mluvit slušně? Jestli jo, tak si náš člověk a patříš do pekla. Tak pojď, víš, jak ti u nás bude dobře? Tam fakt nemusíš mluvit slušně! Tak si to pojď alespoň vyzkoušet..."

Dítě si udělá představu o tom, jak by to vypadalo, kdyby všichni mluvili sprostě a kam by to vedlo, kdyby si neříkali, že se mají rádi. O tomto diskutují děti ještě dlouho po setkání s takovýmto čertem, co je přemlouvá, aby mluvili sprostě. Je to pro ně důležitá informace.

Úklid

Čert: "Ty musíš doma uklízet, že? No to je hrůůůza! Nechceš k nám do pekla? Tam nikdo neuklízí. Tam ti je takový nepořádek, že nikdo nemůže nic najít. Všichni tam pořád hledají něco. Třeba po ránu. Nikdo nemůže najít svoje boty na kopyta, nebo svůj klobouk. Tak se tam obyčejně už po ránu všichni hádají a často i poperou. To je zajímavé, že? No, než uklízet, to je lepší raději to hledat, i když to někdy ani nenajdou vůbec.

Taky doma hledáš věci? Taky nemáš uklizeno? No vidíš! Vždyť je to hezké! A tvoji rodiče tě nutí uklízet? To je hrůza, viď? Tak se na to vykašli a pojď k nám do pekla! Tam fakt nemusíš nic uklízet. Tam jenom překračuješ hromady oblečení rozházené po zemi, nebo v posteli máš chuchvalce prachu a špíny. A je fakt, že to tam strašně smrdí, protože tam smrdí odpadky, které jsou rozházené po zemi, protože ani ty nikdo neuklízí, ale ten smrad přece vydržíš, ne? A jíš ze špinavých talířů, na kterých je oschlé jídlo a piješ třeba čaj z hrníčku, ve kterém je zaschlé kakao. Ale to nevadí, hlavně, že nemusíš uklízet..."

Učení

Čert: "V pekle se nikdo nemusí učit. Nikdo neumí psát, ani počítat, ale to neva. Tam nejsou knížky a a nikdo tam nemůže číst ani pohádky na dobrou noc, ale to přece nevadí. Vždyť číst pohádky na dobrou noc je otrava. Je lepší chodit spát bez pohádky. A nač se učit básničky, to je přeci otrava! Fuj, umět básničky! K čemu takové básničky jsou! Nebo k čemu je umět číst! To přeci v pekle nikdo nepotřebuje! Umět číst a počítat je nuda!

Mluvit pravdu, prosit, děkovat, zdravit se

Čert: "V pekle všichni lžou. A to je paráda. Nikomu nemůžeš věřit. Není to legrace? A když nikomu nemůžeš věřit, tak tam nemáš ani kamaráda. K čemu je takový kamarád. To je nuda, fuj! Je lepší mít jenom nepřátele! Je legrace, že ti nikdo neříká pravdu a že se i krade, ale to neva. Už nemám, co by mi ukradli. Měl jsem hezké tužky na kreslení, ale ty mi ukradli. To je přece legrace, ne? Já si ukradnu také nějaké.

A víš, že se tam neděkuji, ani neprosí? To je nuda? Říci někomu: Prosím, půjčíš mi tužku? To je děsné. Je lepší říci: Naval tužku, nebo ti jednu fláknu. To je lepší, ne? Nebo si nepoprosit a začít vřískat, aby ti někdo tužku dal, no to je lepší.

A k čemu děkovat? To je otrava, děkovat! To, že ti někdo tužku dá, je normální a je lepší říkat: no konečně, než děkuji, ne?"

Takto by šlo mluvit o dalších věcech: mlaskání u stolu (v pekle to je normální), nepomáhání, skákání do řeči, česání se, odmlouvání, kousání si nehtů (čert by měl mít okousané nehty a měl by dítěti říci, že si tam koušou nehty všichni až do krve, že to má ještě málo), provokování dětí (to v pekle provokuje každý každého) atd.

Ze své mnohaleté zkušenosti role čerta na Mikuláše vím, že děti naslouchají velice pozorně a na základě takovýchto lanaření si děti uvědomují, že vše, co doma "musí" dělat, má svůj smysl.

Po takovýchto dialozích s čertem mnoho dětí přijde na to, že mají s čím porovnávat a budou přemýšlet i o věcech, o kterých dříve nepřemýšlely. Toto je pravý smysl chození čerta s Mikulášem - porovnávat.

Andělíček by měl být pravým opakem čerta. Mělo by to být milé, vstřícné, čisté, učesané a voňavé stvořeníčko, s hezkými zoubky, aby bylo druhým porovnáním pro děti, jaké by měli chtít být. Andělíček by měl rozdávat sladkůstky. Zatímco čert by měl závidět a být lakomým, nadávat a vysmívat se andělíčkovi, proč se dělí, měl by odmlouvat Mikuláši. Mikuláš by měl brzdit čerta, opravovat ho, když mluví sprostě a krotit ho, když lanaří děti a když je ošklivý na andělíčka.

Takovéto ztvárnění správného a nesprávného děti daleko více osloví. Rodiče by zde měli hrát roli toho, kdo chce po dítěti jenom správné věci a kdo vede to dítě správnou cestou. Dítě tu roli pochopí a bude si po takovémto setkání s čertem vážit svých rodičů.

V tomto spatřujeme hlavní roli Mikuláše - jako důležitý námět k přemýšlení: jak budu vypadat, když budu dělat nesprávné věci (jako čert) a jak budu vypadat, když budu dělat správné věci (jako andělíček).

Tudíž takovéto dítě třeba následně večer u mytí a čištění zubů bude mít před sebou obrázek, jak by dopadlo, kdyby si nečistilo zuby a jak by smrdělo, kdyby se nemylo atd.

Kdo bude chtít, ten svým dětem (vnoučátkům) může vytvořit stejné náměty. Je důležité, aby toto rodiče vysvětlili těm, kteří budou chodit převlečeni za postavy čerta a Mikuláše:

Mikuláš hraje roli takovou, že má odměnit dítě, které se dobrovolně rozhodne pro čistotu, učení se, poslouchání atd.

Jinak čert může s sebou nosit i pytel. Ale ten pytel může být jenom jako pomůcka pro děti: "jestli chceš, můžeš se mnou, ale já těch dětí dnes budu mít asi hodně, proto tě zmenším a hodím do pytle, aby si se tam vešel. Stačí, když budeš chtít jít se mnou. Maminka s tatínkem sice budou smutní, že chceš se mnou, ani tě třeba nebudou chtít pustit, ale důležité je to, co řekneš ty, když budeš souhlasit, že chceš do pekla, tak do toho nebude mluvit ani Mikuláš. Nemůže do toho mluvit nikdo, protože záleží jenom na tobě. Chceš-li, pojď. Bude ti tam opravdu dobře. Fakt tam nic nemusíš. Nic...

Je nádherné vidět ta doširoka otevřená očička, když jim vyprávím o tom, jaká je legrace, když mne od špíny svědí tělo, nebo že než si čistit zuby, mám raději shnilé zuby, kdy občas ty shnilé pahýly bolí (mám některé přední zuby obarvené na černo, takže to vypadá, jakoby žádné nebyly)...

Za takovýchto podmínek se dítě nebude cítit zrazené od rodičů, ale naopak bude postavené do role, že může rodiče zradit samo tím, že od jejich výchovy bude chtít prchnout.

Za moji letitou praxi čerta se ani jednou nestalo, že by se mne děti po mém přemlouvání báli a že by některé malé dítě chtělo dobrovolně se mnou, že by se nechalo zlákat vidinami špíny, nicnedělání, smradu, násilí a bolesti...

A hlavní fakt je ten, že děti nebyly poznamenány zradou a hrůzou ze setkání s čertem, ale z takovýchto setkání si odnášely poznání, že to, co chtějí po nich rodiče není tak zlé, jak to mnohdy vnímaly...

Katka Kuňová

2. prosinec 2005