Proč má člověk strach o sebe či o své blízké VI.
Ohodnocení článku
Článek byl čtenáři ohodnocen jako moc zajímavý.
Článek už jste oznámkoval/-la.
Vaše hodnocení: moc zajímavý
Článek pro začátečníky
Předchozí část článku...
Varianta odpovědi v anketě:
Více se bojím o své blízké
Nyní se blíže rozepíši o těch, kteří hlasovali, že se bojí nejvíce o ostatní. Těch, kteří hlasovali pro tuto variantu, bylo nejvíce.
Co je to za člověka a co se děje v člověku, který se nebojí tolik o sebe, ale víc o ostatní?
Jsou dvě příčiny toho, proč se člověk nebojí tolik o sebe, ale víc o ostatní:
pocit sebevědomí - já se o sebe postarám, sebe dokáži ochránit, já se s nesnázemi vypořádám, ale mí nejbližší to neumí (a proto se o ně bojím)
pocit méněcennosti - na mne mi nezáleží, já nejsem důležitý, důležitý jsou pouze moji blízcí a proto se o ně bojím.
U obou případů to člověk má v sobě nastavené nesprávně. Takovýto člověk je přehnaně zodpovědný za své blízké (bez ohledu na to, kolik jim je let).
Takovýto člověk podléhá pocitu viny, když se jeho blízkým nedaří. A když se jim daří, tak má strach, že se jim přestane dařit.
Takovýto člověk správně cítí, že se nemůže postarat o to, aby se jeho blízkým dařilo a nic se jim nestalo a ani jim nic nehrozilo. A tento pocit ho dělá bezmocným a naplňuje ho strachem.
Tento člověk nežije životem svým, ale životem svých blízkých. Takovýto člověk podřizuje svoje touhy, přání, sny těmto blízkým lidem. Nehledá to, co vyhovuje jemu, co jemu se líbí, po čem touží a o čem sní on sám, nezávisle na snech, touhách, přáních svých blízkých. Takovýto člověk se nedokáže těšit, když se netěší jeho blízcí, nedokáže si užívat, když si neužívají jeho blízcí atd. Tudíž kvalita života takovéhoto člověka je nižší, než by mohla a měla být, kdyby žil životem svým a ne jiných.
Člověk, který se bojí o své blízké, byl vychováván ke skromnosti a proto mu toto nekvalitní žití nevadí. Takovýto člověk si neuvědomuje, že už dávno není skromným, ale že už je odříkavým a živořícím. Spokojí se s málem, hlavně, aby jeho blízcí měli. Dře na ně, bojí se o ně, trpí, když jim nemůže pomoci a pomáhá jim i tam, kde není důvod a kde ani nebyl poprošen o pomoc. Takovémuto člověku nevadí, že ho nikdo neprosí o pomoc - prosbu o pomoc považuje za zbytečnost. Myslí si, že je jeho povinností pomáhat blízkým a že je to normální a samozřejmé. Přitom nemá čas na svoje záliby, povinnosti, domácnost, sebe, práci ani partnera (není-li on ten blízký). Prostě zanedbává svůj život.
Takovýto člověk by ve skutečnosti měl ponechat své blízké (pokud nejsou na něm závislí) jejich životu a měl by z dálky přihlížet tomu, jak si v životě vedou (i v nesnázích) a přitom vést svůj život - naplňovat sny svoje (ne jiných) a to přiměřeně nezávisle na svých blízkých. Neměl by svoje sny propojovat úzce se sny a životy svých blízkých.
Když dojde v životě jeho blízkých k nesnázím, neměl by zasahovat a ani pomáhat ihned při prvních nesnázích. Měl by jim dát nejprve dostatečně velký prostor na to, aby si jeho blízcí mohli v nesnázích pomoci nejprve sami. Měl by jim dát dostatečnou možnost objevit a vyzkoušet si jejich vlastní schopnosti. Pokud by jim totiž člověk předčasně pomáhal, tak by je ochudil a poznamenal v tom, že by si jeho blízcí v nesnázích nikdy nemohli do hloubky objevit a vyzkoušet, co v sobě mají.
Nesnáze jsou nádhernou možností objevit v sobě hlubší schopnosti a dovednosti.
Každý člověk, který v životě sám prošel nesnázemi a zúročil je tím správným způsobem, je dodatečně vděčen za ty nesnáze, protože ho mnohému naučily.
Kdybychom se zeptali takovéhoto člověka, zda by znovu chtěl těmi nesnázemi sám projít, tak by každý člověk, který ty nesnáze zvládl úspěšně sám, řekl, že určitě ano, protože díky nim objevil v sobě schopnosti, o kterých neměl ani ponětí, že je tam má. Tak proč ochuzovat své blízké o možnost objevit jejich schopnosti a netušené dovednosti? Na toto by měl pomyslet každý, kdo se bojí o své blízké.
Ještě jedna důležitá věc: strach o své blízké je projevem nedůvěry v jejich schopnosti si poradit v jejich životě sám.
Být na místě těch blízkých, tak by mne tento strach (nedůvěra) urážela a znevažovala. Nikdy bych si nepřála mít kolem sebe blízké lidi, kteří se bojí o mne v mém běžném životě, i když mám nesnáze. Strach totiž sráží potencionál člověka a strach (v této podobě nedůvěra) by srážel i mne...
Varianta odpovědi v anketě:
Bojím se o sebe i o své blízké
Nakonec třetí kategorie respondentů: tito respondenti v anketě odpověděli, že se bojí stejně tak o sebe, jako o své blízké.
Lidé takto smýšlející chtějí mít vše pod kontrolou. Nevěří v určitý řád, vytvářejí si vlastní pravidla.
Tito lidé věří, že existují náhody a celý život směřují tomu, aby tyto náhody, nahodilosti předvídali, uhodli a byli na ně připraveni. Tudíž si tito lidé vytvářejí uměle práci navíc, aby stihli předvídat a připravit se na nepředloženosti, jsou ustaraní, uhonění, strhaní, vytvářejí strategie, kterými by předešli nesnázím. Chtějí na ně vyzrát, bojují s nimi.
Lidé, bojící se o sebe i o své blízké, si myslí, že jsou jenom zodpovědní, ale vůbec si neuvědomují, že už dávno nejsou zodpovědnými, ale ustaranými a podezíravými negativisty. A také si neuvědomují, že svými strategiemi stejně nikdy nezabrání tomu nepříjemnému, co se má stát jim či jejich blízkým.
Oni si myslí, že jejich katastrofické scénáře, nedůvěra, strach, strategie, podezíravost, kterou nazývají nesprávně prozíravostí, jsou projevem lásky vůči blízkým. Toto opravdu nejsou projevy lásky. Projevy lásky jsou úplně jiné, než katastrofické vize, strategie, podezíravost, strach, nedůvěra atd.
Základním projevem lásky je totiž důvěra...
Jak se tedy postavit ke strachu o sebe či o své blízké?
Každý člověk se zbaví strachu o sebe i o své blízké tím, že se začne učit důvěře v určitý řád, který tady existuje, bez ohledu na to, zda mu člověk věří či nikoli.
Důvěře se člověk naučí tím, že bude vnímat souvislosti a znamení, které mu každá událost, informace a děje přinášejí a následně se z těchto znamení poučí. Když se o tyto souvislosti bude upřímně zajímat, tak zjistí, že mají určitá pravidla, zákonitosti a řád, na který se může spolehnout, kterému může důvěřovat.
Tyto zákonitosti učíme v naší škole a studenti naší školy je studují dva roky v oblasti zdraví (někteří i více let), proto není možné je obsáhnout v tomto článku.
Ale jako příklad uvedu jednu zákonitost:
Každému člověku se nestane nic, co by ho ohrožovalo na životě či zdraví, jen tak znenadání. Vždy to má posloupnost, na kterou se člověk může spolehnout, které může bezmezně věřit a kterou může ovlivnit sám změnou svého počínání či smýšlení.
Pro názornost uvádím dva příklady:
1. příklad: Než je člověk zastaven, než si člověk zlomí nohu, tak nejprve dostane dvě znamení.
Prvním znamením je lehké upozornění, třeba v podobě pádu bez modřiny, nebo v podobě modřiny či odřeniny. Jestliže dotyčný nepřehodnotí způsob svého uvažování a chování, tak dostane druhé znamení - varování třeba v podobě naraženiny, natažení svalu, podvrtnutí. A až pak přichází zastavení v podobě zlomeniny.
Nikdy se tato postoupnost intenzity závažnosti nemění. Vždy přichází nejprve upozornění, pak varování a až nakonec zastavení.
Člověk ovšem může zvrátit druhou či třetí etapu, pokud přehodnotí způsob svého myšlení.
Takovou změnou myšlení mám třeba na mysli to, že dotyčný se přestane chovat sobecky, povrchně, nezodpovědně, nadřazenecky, nebo tím, že přestane být pohodlným, přestane zneužívat ostatní, začne být svědomitý, zodpovědný, začne se dělit atd.
2. příklad: Než je člověk zastaven - než člověk nabourá závažně auto, tak dostane taktéž dvě znamení.
Nejprve přichází lehké upozornění v podobě prasklinky od letícího kamínku na předním skle, nebo smyku, nebo lehkého škrábnutí. Pokud nepřehodnotí řidič způsob své jízdy a přístupu k autu i k životu, přichází druhý vztyčený ukazováček - varování, třeba v podobě uraženého zrcátka, rozbitého okna, či zásadnější opravy. Až pak přichází zastavení v podobě závažného poškození auta v podobě nehody.
Takto to platí v životě naprosto u všech lidí, a to ve všech oblastech jeho života (ať pracovní, osobní, rodinné atd.).
Když člověk začne chápat, že vše zde má určitý řád, který může využívat ve svém životě ke svému prospěchu, a když začne chápat, že jakákoli nepříjemnost mu nepřišla ublížit, ale něco ho naučit, tak se člověk dostane do fáze, kdy nebude umět na tuto anketu odpovědět, protože zjistí, že mu chybí čtvrtá možnost odpovědi. Chyběla by mu totiž možnost odpovědět: Nemám strach ani o sebe, ani o svoje blízké.
Ono je totiž žádoucí, aby se člověk dostal do fáze, kdy se už nikdy nebude bát o sebe, ani o své blízké, protože si nejprve ověřil a pak uvěřil, že každému se stane pouze to, co si vzhledem ke svému počínání zaslouží.
Toho, co si zaslouží, se takovýto člověk vůbec nebude bát, protože si již ověřil, že i ten nejnepříjemnější zážitek je to nejlepší, co opravdu potřeboval pro zkvalitnění svého života. A navíc, člověk zjistí, že může žít tak, aby si sám i jeho nejbližší zasloužili jenom to nejlepší.
Je osvobozující, že nikdo není vydán napospas osudu, ale že ho ovlivňuje tím, že se chová co nejférověji. A i když si něco člověk nadrobí, tak vždy dostane možnost to napravit, protože dostane čas. Mezi upozorněním a varováním je totiž prodleva, kterou člověk může využít k nápravě toho, co si nadrobil. A když napraví, co si nadrobil, tak varování ani zastavení nikdy nepřijde...
Tudíž člověk nikdy nemusí a ani nemá mít strach ani o sebe, ani o své blízké... Má věřit...
Katka Kuňová
15. únor 2006